Reklama
 
Blog | Michal Pitoňák

Když vám bezpráví trhá rodinu

Moje babička Emilía pocházela ze Žitného ostrova na jižním Slovensku, byla z 11 dětí a s rodinou její nejbližší sestry Alžběty jsme si vždy udržovali skvělé vztahy. Jako děti jsme si hráli především s jejími vnučkami, sestřenicemi, ale prateta Alžběta měla i dva vnuky, které jsem poznal až když jsem byl starší. Gabriela, jednoho z nich, jsem poznat nemohl, protože byl tou dobou dlouhodobě v zahraničí a teta Alžběta vždy říkala, že „je na studiích až na konci světa“.

Prateta Alžběta (vlevo) se sestrou, mou babičkou

Pamatuji se jako dnes, když jsme před asi 11 lety byli s našimi a s mým mužem (tehdy ještě přítelem) u pratety a prastrýce na návštěvě. Důležitá poznámka je, že já jsem tehdy před pratetou a prastrýcem otevřeně o svém vztahu s mužem nehovořil, prostě jsme tam spolu jezdili a nikdo se neptal proč s námi jezdí nově také další „člen rodiny“. Sám jsem ale z doslechu slyšel, že Gabriel žije a studuje až na dalekém Novém Zélandu a prý tam žije společně s Neilem. To mě zaujalo, najednou jsem chtěl o svém vzdáleném bratranci, se kterým mě mohlo pojit více než jen příbuzenství, ale také podobná sexuální orientace, vědět víc. Chtěl jsem ho poznat, mít možnost se s ním pobavit o tušené podobné životní zkušenosti. Tehdy na té návštěvě u pratety jsme při odchodu stáli v předsíni a prohlíželi si nástěnné fotografie, za rámem jedné z fotografií byly přiložené dvě pasovky a já se tety tehdy zeptal, jestli to je Gabriel, a teta odpověděla: „Ano to je Gabriel a vedle něho je Neil, oni tam žijí spolu.“ Já jsem na to odpověděl něco ve smyslu, no tak to kluci bydlí jako já s Lukášem. Strýc tehdy pro mě nezapomenutelně pronesl: „No, hlavně, že jste zdraví“.

Po tomto ujištění jsem již neváhal a Gabrielovi napsal první dopis, to bylo před deseti lety a tak jsme se o sobě začali dozvídat konečně více. Tušení se nám potvrdilo a Gabriel byl skutečně jako já, žil ve vztahu s mužem Neilem na Novém Zélandu. Moc vzdálenějších trvale obydlených míst pro příbuzné si asi představit nedokážeme, takže naše první návštěva musela ještě nějaký čas počkat. V roce 2013 se nám ale poprvé naskytla příležitost vzájemně se vidět z čehož vznikla bezmála třítýdenní návštěva u protinožců. Letěli jsme tam pochopitelně s mužem oba a velmi jsme se těšili, že se vzájemně jako bratranci, ale i jako dva mužské páry poznáme. Kluci byli úplně fantastičtí, z již tak exotické návštěvy druhého konce světa nám udělali doslova splněný sen – poznali jsme, pro nás výjimečné příbuzné, jejich přátele a seznámili se i s otcem Neila.

Fotografie z výletu po Jižním ostrově. Zleva já, Gabriel, můj muž Lukáš a Neil

Po třech týdnech ale naše návštěva musela skončit a čekala nás celodenní (doslova) letecká cesta zpět do středu Evropy. Na Novém Zélandu se krátce po našem návratu tamní poslanci a poslankyně dohodli a manželství nově umožnili i párům stejného pohlaví. Kluci na sebe nenechali moc dlouho čekat a již zkraje roku 2014 si v rámci novozélandského léta uspořádali nádhernou svatbu, které se účastnilo na 70 hostů. My s mužem jsme ale bohužel přiletět nemohli, bylo to jednoduše moc daleko a za moc peněz.

Gabriel a Neil

Kluci se spolu vzali asi po 12 letech společného vztahu, já s mým mužem jsme společně tehdy žili již sedmým rokem a byla to právě jejich svatba, která nás přiměla změnit náš tehdejší postoj – kdy jsme v Česku nechtěli uzavírat registrované partnerství, jako nějaký druhořadý institut. Nicméně možnost, uspořádat velkou rodinou oslavu, mít možnost prožít si tento velký přechodový rituál pro nás nakonec byla neodolatelná, a i my jsme se krátce na to v témže roce (2014) vzali. Ani kluci, ale na naši svatbu, ze stejného důvodu – přílišné vzdálenosti a cenové nákladnosti – nemohli dorazit. Pro rodinu je Nový Zéland opravdu hodně daleko.

Fotografie z naší svatby

Gabrielova nejbližší rodina, jeho rodiče, bratr s rodinou jim ale samozřejmě byli ještě bližší, než jsme my, a ani ti se nemohli svatby zúčastnit. Z jejich pohledu proto naprosto chápu dlouhodobý zájem přestěhovat se na Slovensko a usadit se v Evropě, odkud to máme přeci jen kamkoliv co by kamenem dohodil. Gabriela s Neilem ale na Slovensku, které neuznává manželství párů stejného pohlaví, ani žádnou jinou druhořadou formu soužití (registrované partnerství), zákony s otevřenou náručí neočekávaly. Z pohledu slovenského práva si byli cizími lidmi! Protože Gabrielův muž je Novozélanďan, tedy občan země mimo EU, nebylo možné, aby se na něj vztahovala unijní práva o volném pohybu osob a musel na Slovensku okamžitě žádat o cizinecká víza. Neil, jako by byl pro Gabriela a jeho rodinu úplně cizím člověkem. Aby splnil zákonné požadavky, musel docházet na kurzy slovenštiny a pravidelně žádat o obnovení povolení k dočasnému pobytu. Mnohé jeho zkušenosti se staly značně traumatickými zážitky, které po několika letech naprosto nabourali jeho důvěru ve spravedlnost na Slovensku. Strasti Neila a Gabriela ale podrobněji popsali jinde (např. HateFree, DennikN, Liga za ľudské práva).

Já tenhle příspěvek píšu, protože vím, že byly chvíle, ve kterých si Neil již připadal zcela ztracený a bezmocný. Nakonec po opravdu silné krizi, kdy ho to stálo téměř život, své usilí o získání práva na pobyt na Slovensku vzdal a rozhodl se odletět zpět na Nový Zéland. Gabriel, který mezitím již několikátým rokem pracoval na univerzitě v Bratislavě, se ho krátce na to rozhodl následovat. Přišla ovšem pandemie COVID-19 a uzavřely se hranice. Neil na Novém Zélandu zažil velmi přísnou několikatýdenní karanténu, ale nyní se již těší na Gabriela, který je připraven se za ním vydat, jakmile to bude možné.

Protože máme v současnosti ale v podstatě uzavřené hranice, nemohu se jet se svým bratrancem ani osobně rozloučit a patrně si budeme o vzájemných pravidelných návštěvách muset nechat opět jen zdát.

Slovensko v mých očích zcela selhalo, nedokázalo najít v rámci svého právního systému prostor pro zajištění sjednocení rodiny, jejíž ústřední hodnotou byla touha si pomáhat a být si vzájemně na blízku. Co je v rozporu s tradičními křesťanskými hodnotami, když pár stejného pohlaví, který spolu žije již 18 let, chce být své rodině na blízku? Všem z nás stárnou rodiče, a chceme s nimi proto i logicky trávit více času. Proč je pro společnost, která o sobě tvrdí, že je založena na křesťanských hodnotách, tak obtížné najít porozumění a prostor pro lásku dvou osob stejného pohlaví? Pro jejich touhu žít společně nablízku rodině a příbuzným? Já sám, Gabriela s Neilem vnímám jako velmi blízké členy rodiny, nyní se ale opět oba ocitnou zřejmě proti své vůli na druhém konci světa, na Novém Zélandu, protože jim bezpráví na Slovensku neumožnilo žít pohromadě. Pro rodinu tvořenou párem různého pohlaví a dětmi, možná ztráta bratrance s chotí tolik nezabolí, ale pro rodinu tvořenou párem stejného pohlaví jsou příbuzní velmi důležití. Nepřeháním tedy, když řeknu, že nám to nyní doslova trhá naši rodinu.

Společná fotografie z Prague Pride, jedné z událostí, která nám pomáhá zviditelňovat potřebu řešení otázek LGBT+ lidí ve společnosti

Tento příspěvek jsem se rozhodl napsat, protože jsem si všiml nového článku, který o Gabrielovi a Neilovi vyšel ve slovenském deníku Nový Čas. Jeho titulek je výmluvný: Gabriel a Neil chceli žiť spolu na Slovensku, musia odísť poriadne ďaleko: Cítili sme sa tu ako štvaná zver. Je zřejmé, že na Slovensku si lidé a novináři všímají této nespravedlnosti, otázkou pro mě ale zůstává, jak je možné dosáhnout změny, aby už k takovým situacím nedocházelo?

Když se podíváme na vývoj LGBT+ práv v regionu střední Evropy za posledních 10 let, jen stěží můžeme přehlédnout, že se situace nikam neposouvá. Ba naopak, zhoršuje se a otázky související s právy LGBT+ lidí bývají zneužívány v rámci politických bojů místních vlád a politiků, kteří se nezdráhají používat sexuální menšiny jako oběti či terč, na který přesměrovávají „společenskou nespokojenost a hněv“, jíž způsobili vlastní (ne)činností.

Martin Macko z Iniciativy Inakosť pro deník Nový Čas uvedl:

„Medzinárodné páry sú rozdelené hranicami, rodičia rovnakého pohlavia sa nemôžu striedať pri opatere svojich detí, lebo štát uznáva len jedného z nich a pod. Politici namiesto prinášania riešení túto tému skôr zneužívajú v predvolebných kampaniach. Riešenia v podobe registrovaných partnerstiev či otvorenia manželstiev pritom existujú vo väčšine európskych krajín, nikomu neublížili a ani neboli finančne nákladné.“

Situace u našich dalších sousedů je ale ještě vážnější. Z Polska v posledních dvou letech přicházejí stále znepokojivější zprávy o šíření nenávistné ideologie, jejímž příznakem jsou šířící se „zóny bez LGBT ideologie“.  Řekněme si to ale hned a jasně – LGBT+ lidé nejsou žádná ideologie, jsou to lidé, kteří pro svůj normální život potřebují přijetí ve společnosti. Jsou to stejní lidé jako Gabriel a Neil, lidé v současnosti utlačovaní za to, kým jsou. A tento útlak je založený na předsudcích, nesnášenlivosti, nezájmu a nepochopení. Tato nesnášenlivost pak přímo vychází z homofobní ideologie, která, jak se zdá, již dlouhou dobu napadá především prostředí místních tradičních církví, zejména té katolické, a ta se jí zřejmě stále nedokáže s dostatečným úspěchem ubránit. Více o tomto problému např. v katolické církvi zde.

Závěrem bych se chtěl vrátit k osobní rovině, na které jsem tento svůj příspěvek založil. Domnívám se, že je snazší hlásat nenávist vůči LGBT+ lidem, které neznáme. Když o těchto lidech nic nevíme, jsou nám vzdálení a možná v některých vzbuzují i určité pocity nejistoty či obav. Je tomu pár dní, kdy jsme si po celém světě připomínali Mezinárodní den boje proti homofobii a já bych se chtěl v tomto článku rozloučit sdílením infografiky, kterou jsme vytvořili v Queer Geography. Podle mě grafika výstižně ukazuje základní příčinu problému LGBT+ lidí v našem regionu. Prostě se navzájem dostatečně neznáme. V Česku méně než třetina (28 %) lidí má mezi LGBT+ lidmi nějaké přátele či známé, na Slovensku jen 20 % a v Polsku jen 14 %. Moje rodina ale není jiná než ta vaše, podobně jako mě propojili s Gabrielem a Neilem naše babičky, máte patrně i vy všichni ostatní mezi svými bližšími či vzdálenějšími příbuznými nějaké LGBT+ příbuzné, kterých se tento článek skrze vás dotýká.

Jenom proto, že na manželství Gabriela a Neila Slovensko nenahlíží jako na platné manželství, musejí nakonec zpět na Nový Zéland.

 

 

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama