O tom, že epidemie úzce souvisí se strachem a dalšími emocemi, jsem již psal, to je naprosto přirozené a jen velmi obtížně se lze bránit přirozeným reakcím naší mysli, potažmo našeho těla. Ačkoliv lze o virové epidemii uvažovat jako o biologickém problému, její provázanost se sociálním a společenským prostředím je zcela nepopiratelná.
Se strachem je potřeba pracovat, je součástí našich sebezáchovných mechanizmů, může ale přerůst do iracionální roviny a působit na naše životy rozkladně. Když pomyslíme na epidemii, je strach jistě na místě, když přeroste v pandemii globálních rozměrů, pak v případě šíření neznámého viru, jako je tomu nyní, mohou na naši mysl útočit i silnější emoce jako děs a hrůza, i tyto jsou normální a musíme s nimi umět pracovat a přiznat si, že jsou přirozeným strachem z neznáma. Na cestě k racionálním řešením obvykle mezi první otázky patří hledání původce. Dále hledáme možnosti ochrany. Hledáme i lék a zajímáme se o to, jak dlouho bude trvat např. vývoj vakcíny.
Podobné otázky jsme si ale kladli již v minulosti. V tomto příspěvku se chci zamyslet nad tím, zda se můžeme nějak ponaučit například ze zkušeností, které nám přinesla globální pandemie HIV/AIDS v 80. letech 20. století.
Je pravda, že vir HIV je zcela odlišným virem a nešíří se ani kapénkovou cestou, což znamená, že je významně méně přenositelný, nicméně paralely, na které se zaměřím, nebudou touto skutečností výrazněji omezeny.
Když chybí fakta, přichází strach z neznámého
V situaci, kdy o viru moc nevíme, víme alespoň zhruba to, odkud se šíří, a také si začneme všímat typů lidí, mezi kterými je infekce častější. To pak v ruku v ruce se „strachem z vlastní nákazy“ může vést ke stereotypům a paušalizaci. Vybraných „typů“ lidí se pak začneme většinou stranit a popřípadě, pokud nebudou dodržovat nějaké námi odůvodněné pravidlo, budeme je i obviňovat. Takové vybírání skupin obyvatel je typické pro každou epidemii – je asi přirozeností lidí spíše hledat „vinu“ u druhých než si přiznat vlastní ohrožení.
V případě epidemie HIV/AIDS se takovými skupinami stali především gayové, ale zpočátku také Haiťané, protože přes Haiti se vir HIV zřejmě dostával z Afriky dále na území Severní Ameriky. V případě nového koronaviru to byli zpočátku Číňané, nebo „obecně Asiaté“, a nyní jsou jimi především staří lidé. Skupiny bývají tedy definovány často, záleží ale jak s nimi pracujeme, jak je definujeme. Například, zda primárně uvažujeme fakt, že jsou tito lidé v ohrožení epidemií, pak jí často nazýváme – „klíčová skupina“, nebo zda si vytvoříme nějakou „zkratku“ a vnímáme osoby v této skupině jako „rizikovou skupinu“. Jak dnes již víme, takové rámování je zkreslené, a v důsledku vede ke stigmatizaci – zraňujícímu odlišování „jedněch“ od „druhých“, ke škatulkování a k diskriminaci. Celkový obrázek je ale poněkud složitější. Je sice pravda, že gayové i staří lidé jsou vůči viru více zranitelní, ale ani v jednom případě nemůžeme na jednu skupinu svádět vinu či se jich stranit. Podobně je pak velmi problematické i to jak se v současnosti veřejnost chová k osobám, u kterých byla infekce prokázána. Množí se případy snahy o narušení soukromí či přímo dohledání osob, které jsou druhými označovány jako „roznašeči“. Nezapomínejme však, že za šíření tohoto tito lidé nemohou, jen měli větší smůlu než vy.
V případě HIV se doposud zcela nepodařilo sejmout z gayů stigma na ně uvalené v době pandemie. V případě koronaviru paralela „ohrožené skupiny“ naštěstí spíše povzbuzuje společenskou empatii a potřebu zranitelnou skupinu chránit. Patrně i díky skutečnosti, že se koronavirus šíří kapénkami a nejen primárně sexuálním stykem, nebudou skupiny tímto virem nejohroženější takto stigmatizovány.
Nezapomínejme ale, že ani heterosexuálové nejsou vůči šíření viru HIV imunní a stejně tak v případě koronaviru jsou vážné případy i mezi mladými lidmi, kteří jej navíc mohou poměrně snadno přenášet.
Kompetentní lidé na správných místech
Dunningův–Krugerův efekt, jev poměrně známý díky výzkumu v oblasti sociální psychologie, je zjednodušeně řečeno pojmenování pro skutečnost, že lidé s vyšší odborností a větším množstvím vědomostí mají většinou sklon své schopnosti podceňovat, a naopak lidé s menším množstvím znalostí a menšími kompetencemi nabízet „rychlá řešení“. Už Sokrates patrně toto věděl, když slavně prohlásil: „Vím, že nic nevím“. Zmiňuji to zde z několika důvodů: (1) Abychom si uvědomili, že je normální, když jsou kompetentní lidé velice opatrní v ohledu nabízených řešení, (2) abychom počítali s tím, že i odborníci dělají chyby a mnohdy jejich odbornost spočívá právě v jejich schopnosti se z nich lépe a rychleji učit, a za (3) že je vhodné očekávat jak racionální, tak i empatické jednání.
John M. Barry ve své knize The Great Influenza: The Story of the Deadliest Pandemic in History z roku 2005 přinesl klíčové ponaučení z pandemie španělské chřipky, která na začátku 20. století vzala život desítkám milionů lidí po celém světě. V závěru své knihy napsal (překlad vlastní):
Konečnou, jednoduchou, avšak zřejmě nejobtížněji splnitelnou lekcí roku 1918 bylo zajistit, aby ti, kdo byli pověření konat, zmírňovali paniku, která může lidi poštvat vůči sobě navzájem. Společnost, která se uchýlí k mottu „každý sám za sebe“, již není civilizovanou společností. Ti, kteří jsou u moci, si musí zachovat důvěru veřejnosti. Návod, jak to udělat, je nic nepřekrucovat, v ničem nepředstírat a nikoho se nesnažit manipulovat.
Falešné ubezpečování, ujišťování o funkčnosti nespolehlivých řešení, přehlížení možného nebezpečí či zamlčování nejhoršího scénáře tedy nepatří mezi vlastnosti, které bychom od vůdčích osobností v krizi měli očekávat.
Pokud se vrátím k hledání paralely mezi pandemií HIV a pandemií koronaviru, pak uvidíme, že děláme podobné chyby, avšak současný značně propojený svět nám umožňuje je snáze korigovat.
Prezident Reagan se k významu hrozby HIV/AIDS vyjádřil až poté, co na AIDS zemřelo více než 10 000 Američanů. V rámci probíhající krize je pak paralela zřejmá. Již koncem ledna začalo být zřejmé, že epidemie nového koronaviru má pandemický potenciál, přesto ale trvalo politikům v mnoha zemích, včetně té naší, velmi dlouho, než začali brát krizi vážně. O tom, jak nepřipravení jsme byli u nás např. v ohledu klíčových zásob zdravotnických pomůcek, nebo o tom, jak nereagovali populističtí vůdcové v USA či v Británii, netřeba asi již psát. Byly to naopak realistické projevy německé kancléřky Angely Merkelové nebo slovenské prezidentky Zuzany Čaputové, které ukázaly, že v období krize je s obyvatelstvem potřeba jednat co nejtransparentněji a empatická forma upřímnosti je to, co lidé potřebují.
Neupínejme se ke staronovým „zázračným lékům“
Pokud se opět vrátím k emocím a strachu, pak mezi první klíčové jimi vyvolané otázky patří hledání možnosti léčby. V tuto chvíli si musíme především uvědomit, že jistě všichni, kteří mohou, lék hledají nebo přinejmenším uvažují nad tím, jak by ho mohli nalézt. I každý z nás můžeme přispívat výpočetním výkonem vlastních počítačů k tomu, abychom pomohli vědcům vypočítávat složité molekulární simulace potřebné pro vývoj léku. Musíme ale rovněž zůstat obezřetní a obrnit se vůči fantastickým titulkům článků, které v zájmu zvýšené čtenosti živí naší falešnou naději. Ať už se jedná o antimalarikum Plaquenil, které užívá řada lidí pro léčbu revmatoidní artritidy či systémového lupusu, jehož hlavní účinnou látkou je hydrochlorochin, nebo experimentální antivirotikum Remdesivir, vyvíjený především jako lék proti viru eboly. Faktem ale je, že ani jedna z těchto látek není pro použití k léčbě nemoci Covid-19, způsobené novým typem koronaviru, testována. První ze jmenovaných má celou řadu známých vedlejších účinků (včetně rizika oslepnutí) a druhá látka je prozatím experimentální a její užití je aktuálně indikováno jen v případě poslední záchrany, ačkoliv tento přípravek je i dle SÚKL nadějný.
Pokud se ale vrátím k hledání paralel z epidemie HIV, tak i v tomto případě svět obíhaly senzační zprávy o nadějných lécích například o léku nazvaném HPA-23 (chemicky diantimoničnano-pentawolframan amonný). Tento lék byl považovaný za zázrak, ale posléze se ukázalo, že není na HIV účinný a že vede dokonce k vážným komplikacím (např. k selhání jater).
Naděje umírá poslední
Lidstvo je vysoce přizpůsobivé. Ač jsme na to možná v rozmaru hyper-individualizované společnosti a blahobytu pozapomněli, lidstvo je značně vyspělé a současná věda hledá řešení v podstatě zcela bez hranic. V tomto případě je velmi dobré, že omezení a roztříštěnost dřívějších dob byly díky „globalizaci“ ve vědě překonány. Můžeme si tak aktuálně pomáhat v hledání nejlepších řešení, spolupracovat „bez hranic“ mezi zeměmi či mezi obory, experti a expertky mohou dnes i díky padajícím bariérám v online řešeních a rozvíjející se elektronizaci společnosti spolupracovat „po síti“ a přispívat tak ke společnému řešení.
Tlak na jednání a nalezení všech možných prostředků, který pandemie vyvolala, proto můžeme zužitkovat a směřovat jej k tomu, abychom z boje s touto globální pandemií vyšli posíleni a vybaveni novými dovednostmi a novým poznáním. Podobně jako nyní vidíme obrovské vzedmutí vzájemné pomoci např. při šití roušek či při zásobování seniorů, byla i dřívější zkušenost s bojem s AIDS značně transformativní. Pandemie HIV/AIDS vedla k obrovskému vzedmutí komunitní solidarity, k uvědomění si, že v boji s virem jsme si všichni rovni, k uvědomění si potřeby hledat nové formy prevence a propojovat lidi nejrůznějších odborností. Ačkoliv dnes stále nemáme proti HIV vakcínu a nedokážeme jej zcela vymýtit (výjimka zde), dokážeme infekci virem u lidí žijících s HIV již velmi účinně potlačit antiretrovirovými léky, a to do té míry, že nejsou pro své okolí vůbec infekční. V současnosti již máme k dispozici dokonce i léky, jejichž užívání můžeme zabránit infekci HIV preventivně (PrEP) nebo zabránit infikování člověka do 72 hodin po expozici (PEP).
Buďme ohleduplní, dodržujme opatření, ale nestigmatizujme druhé
V rámci sociálně-epidemiologického výzkumu HIV je již delší čas známo, že osoby, které se bojí moralizování či odsouzení ze strany veřejnosti nebo zdravotníků, se s menší pravděpodobností odhodlají např. k testování. Zároveň je pak relativně známé, že represivní přístup není příliš účinný. Zajímavě to popsal historik a filozof Noah Yuval Harari: „Dnes si miliardy lidí denně myjí ruce ne proto, že by se báli mýdlové policie, ale proto, že rozumí faktům“. Pokud bych to parafrázoval na příkladu aktuální situace u nás, řekl bych, že více lidí například začne nosit roušky následkem toho, že budou dobře chápat, proč je to smysluplné a podstatné, nikoliv proto, že budou muset. Pochopení pravidla ochrany „chráním sebe skrze ochranu druhých a naopak“ je tedy to klíčové.
V případě šíření koronaviru SARS-CoV-2 pak mějme také na paměti, že nepřiměřené reakce veřejnosti např. v podobě snahy o identifikování infikovaných osob, které by mělo být v kompetenci epidemiologů, mohou zejména v menších sídlech, a u některých potenciálně infikovaných osob vyvolávat větší strach ze získání pozitivního výsledku testu, než z prodělání nemoci samotné. Testování je přitom naprostý základ prevence šíření infekce a ukazatele jako počet provedených testů na počet infikovaných osob, popřípadě počet provedených testů na milion obyvatel patří mezi klíčová směrodatná čísla. Pro ilustraci vkládám graf publikovaný meziuniverzitním projektem Our World in Data, který nám umožní srovnat množství provedených testů na Covid-19 na milion obyvatel vybraných států a zhodnotit úspěšnost reakce v různých zemích.
Děkuji Františce Jirousové za korekturu.