V posledních týdnech se nám všem radikálně proměnily naše každodenní životy, světem se šíří nový typ koronaviru SARS-CoV-2 a nemoc Covid-19 je stále větší hrozbou, pro rostoucí počet lidí.
Já sám jsem se o propuknutí této epidemie a první zprávě o jejím šíření v čínském městě Wu-chan dozvěděl při ranním čtení iRozhlasu dne 23. ledna. Pamatuji se, že jsem tento článek své rodině přeposlal s komentářem: “Možná jsme na pokraji globální pandemie. Tak posílám jeden informativní článek.” Věděl jsem to já, věděl to Český Rozhlas, proč tedy v této době nezačala jednat i vláda?
Tento příklad pro mě osobně znamená klíčový důvod, kvůli kterému se nyní mohu cítit oprávněně znepokojený, rozčílený či frustrovaný z toho, jak v Česku vláda v posledních týdnech (nikoli měsících!) postupovala a jak nepřipravení v důsledku chybějících zdravotnických pomůcek v současnosti jsme. Znepokojení, rozčílení, frustrace či strach z epidemie jsou všechno emoce a je normální, že je v této obtížné době prožíváme. Hledáme viníka, snažíme se je někam směřovat, je přirozené mít potřebu je ventilovat. Viníkem je naše vláda, zvolení zástupci, kteří nejednali, mlžili a v současnosti hrají nebezpečnou kartu strachu ve společnosti.
Nejsou dostupné roušky a především respirátory příslušné třídy, tečka. Mohli jsme zdravotnická zařízení předzásobit, ale vláda to neudělala, zklamala nás. Roušky jsou potřeba především při kontaktu s nakaženými, k tomu, abychom minimalizovali riziko přenosu infekce na zdravotnický personál ze strany pacientů a také k tomu, abychom minimalizovali riziko přenosu ze strany infikovaných či potenciálně infikovaných při situacích, které definují karanténní opatření. Je rozumné požadovat zvýšená hygienická opatření (mytí rukou, nedotýkání se rtů, očí, atd.), omezovat shlukování a tím vytvářet šíření viru překážky (pěkné modely o tom, že to funguje jsou zde). V některých místech, jako jsou veřejné dopravní prostředky, lékárny či obchody je pak pochopitelné i nařízení týkající se nošení roušek. Všechna tato opatření mají šíření epidemie zpomalit, víme však, že nejsou zcela účinná a vir si cestu najde i skrze tato opatření.
Nejexponovanější skupinou jsou lékaři, zdravotníci, záchranáři, sociální pracovníci a další osoby v pomáhajících profesích, ale také policisté, hasiči a další lidé, kteří udržují ve společnosti pořádek. Všichni tito lidé stále vstupují do kontaktu s druhými a to i v situaci, kdy je nám ostatním, kteří si to alespoň na nějaký čas můžeme dovolit, doporučeno zůstat doma a sociálně se co nejvíce izolovat. Na tomto místě všichni přirozeně chráníme své nejzranitelnější milované, rodiče a prarodiče. Víme, že podobně jako je to s jakoukoliv jinou nemocí, jsou to starší lidé, kteří potřebují naší péči, ochranu a solidaritu ve formě ohleduplnosti.
Starost o blízké i o vlastní zdraví, strach ze všudypřítomného rizika, frustrace ze zaváděných opatření a množící se důkazy o tom, že vláda nekonala tak jak měla. Toto všechno jsou mocné emoce a mnozí z nás jsme se za posledních několik dnů rozhodli postavit se jim čelem a začali jednat na vlastní pěst – šijeme roušky. Ať už roušky šijeme pro sebe, vlastní rodinu či jimi zásobujeme místní zdravotnické či sociální zařízení, staly se v posledních dnech symbolem koronavirové epidemie. Vznikla celá řada improvizovaných manufaktur, rozmnožila se nejrůznější informační videa s nejlepšími střihy a lidé si začali ve velkém pořizovat profilové fotografie, na kterých mají nasazené roušky. Roušky se ale primárně staly ventilem emocí, naší snahou zvítězit nad frustrací a snahou o zašití díry, kterou zde ponechala naše vláda. Nad všechnu naší touhu do nich ztělesnit naší naději, že se jimi před epidemií viru uchráníme, ale domácí roušky nejsou uspokojivou náhradou pro chybějící profesionální roušky a především pak respirátory ve zdravotnických a sociálních zařízeních.
Naši frustraci a strach před nebezpečím jsme tak zčásti přešili ve falešnou naději, že se domácími rouškami před virem ochráníme (či že jimi ochráníme ostatní před sebou) a z části se staly symbolem sílící morální paniky, která se pojí s našimi přirozenými emocemi v těžké době globální pandemie. Máme blízko k moralizování, máme blízko ke vzájemnému podezřívání, toto ale není vhodné jednání – nikdo z nás za to, že nový koronavirus existuje – nemůžeme. Morální panika v šíření epidemie není nápomocná, je pouze snahou o hledání viníka, či stigmatizování nějaké skupiny lidí, na které bychom se mohli v těžkých dobách zlobit, například proto, že nechtějí nosit VŠUDE roušky.
Světová zdravotnická organizace (WHO), ve svém informačním materiálu ohledně používání roušek, kterou do češtiny přeložil Státní zdravotní ústav (SZÚ), ovšem uvádí: “Pokud jste zdraví, používejte ústní roušku pouze pokud se staráte o nemocnou osobu s podezřením na 2019-nCoV. Ústní roušku noste, pokud kašlete nebo kýcháte”.
Z toho vyplývá, že nošení roušek při venčení psa, při chůzi po ulici, při procházce po parku, nebo dokonce při běhu v parku a dalších situacích zdravou osobou není doporučené či vhodné. Rouška navíc přestává správně fungovat pokud zvlhne, v tuto chvíli již spíše škodí a není ji dobré používat.
Vláda ale hraje s divokou kartou strachu, podporuje tak v lidech falešnou naději, že jsou chráněni – přitom chráněni nejsou. Vládě zřejmě vyhovuje, když mají lidé plné ruce šití a nestarají se tak o to, že skutečné problémy a skutečná řešení spočívají v jiných krocích a opatřeních, než v opatření typu: “roušky, roušky”.
Na sociálních sítích či jinde se aktuálně setkávám s množícími se diskusemi a dotazy ohledně toho, zda by nemělo být nošení roušek povinné všemi a všude. Stručná odpověď zní – nemělo. Tyto diskuse jsou příznakem rostoucí morální paniky, která jak jsme se doufám poučili z jiných pandemií (např. HIV) není dobrým spojencem v boji proti šíření jakékoliv nemoci. Morální panika odvádí myšlenky lidí od racionálních opatření a snahy o dosažení nejlepších možných opatření směrem do nezřízeného světa obviňování, podezřívání a strachu.
Alanna Shaikh, expertka na globální zdravotnictví v rámci své přednášky pro TED otevřeně shrnuje:
“Nenoste roušky. Roušky jsou pro nemocné a pro zdravotníky. Pokud jste nemocní, vaše maska zamezí šíření pokud kašlete či kýcháte a chrání osoby kolem vás. A pokud jste zdravotník, pak je rouška jedním z prostředků v rámci celé sestavy osobních ochranných pomůcek, jejichž cílem je lidem s patřičným výcvikem umožnit poskytování péče pacientům a zachovat si vlastní zdraví. Pokud jste běžný zdravý člověk, pak vám nošení roušky jen zapotí obličej.”
(překlad ze 13m48s přepisu přednášky).
Prof. Machala, přední český infektolog z Nemocnice na Bulovce pak ve svém rozhovoru pro Lidové Noviny popisuje, že je vhodné rozlišovat, v jakých situacích jsou roušky potřeba a v jakých nikoli:
“Při pobytu ve volné přírodě (procházky, sport, venčení psů) bez kontaktů s ostatními lidmi (zbytečně se nepřibližovat, nedávat se do řeči) je riziko přenosu minimální a nošení roušky tedy není potřeba. Přenos by mohl hrozit v případech, kdy je venku velká koncentrace lidí – to je typické pro asijská velkoměsta, proto je tam již běžným zvykem nosit roušku na veřejnosti. U nás by taková situace mohla nastat například při čekání ve frontě.”
Zachovejme tedy chladnou hlavu, ano buďme vůči druhým ohleduplní, omezme na maximum kontakt s druhými lidmi a setrvávejme pokud možno co nejdéle doma, myjme si často ruce, nosme roušky, kde je to potřeba i když nemáme příznaky, ale nezapomínejme, že nadýchat se čerstvého vzduchu někde v parku či v přírodě bez roušky není rizikové a nám všem může pomoci zachovat si duševní pohodu.