Odpoledne 29. května jsem se na sociálních sítích dočetl zprávu o brutálním homofobním útoku na Jakuba Starého a jeho partnera v centru Prahy. Útočníci nejprve oba partnery inzultovali slovně a posléze je brutálně fyzicky napadli. Jakub starý na svém veřejném příspěvku napsal:
„Včera večer jsme byli s partnerem a pár kamarádama v centru Prahy napadený skupinou mladejch Čechů. Důvod: drželi jsme se s partnerem za ruce. Slovní ataky vyústily ve rvačku,… Důsledky: mám vyraženej přední zub, pohmožděniny na hlavě a modřiny po těle. Do Pavla na zemi kopalo několik týpků, má výrazně viditelný pohmožděniny na hlavě a řekl bych, že měl štěstí, že neskončil s otřesem mozku.“
Tato událost mě nenechává chladným jako obyčejného člověka, ani jako odborníka nebo člena Vládního výboru pro sexuální menšiny. Je tomu také z důvodu, že vím, že v Česku 9 z 10 osob napadení, útok či diskriminaci, s nimiž se v důsledku své sexuální či genderové rozmanitosti setkávají, nenahlašují. Jakubovi, jeho partnerovi a všem přeji brzké uzdravení. Avšak toto se nemuselo a nemělo vůbec stát, kdyby byl splněn předpoklad, že stát všechny své občany chrání a poskytuje jim práva stejnou měrou.
Po revoluci naděje, teď stagnace
V roce 1989 nastaly v Československu podruhé podmínky, kdy bylo možné usilovat o práva neheterosexuálních lidí. Poprvé tomu bylo již za první republiky, z níž máme v současnosti díky práci tzv. queer historiků, jako např. Jana Seidla, dobře zdokumentované úsilí o odtrestnění homosexuálního styku. Avšak teprve porevoluční euforie a nastolená demokracie z kraje 90. let minulého století znovu otevřely příležitost ke změně, díky níž bychom mohli rozmanitost našeho obyvatelstva akceptovat i z pohledu práva. Je sice pravda, že „homosexuální styk“ nebyl v Československu trestný již od roku 1962, stále ale platila např. odlišná věková hranice pro legální styk mezi osobami různého (15+) a stejného (18+) pohlaví. Bylo to až s příchodem revoluce, kdy nově získaná svoboda zakládat občanská sdružení a spolky umožnila Sdružení organizací homosexuálních občanů (SOHO) vyvíjet aktivity, díky kterým byla tato nerovnost záhy v roce 1990 odstraněna.
Nedlouho na to, již v roce 1992 pak SOHO představilo první konkrétní návrh na začleněním registrovaného partnerství do Zákona o rodině a do Občanského zákoníku. Jak mnozí pamatují, složitá cesta k uzákonění registrovaného partnerství trvala 14 let a musela ustát řadu pozměňovacích návrhů, změny osazení vlády i prezidentské veto Václava Klause. Výsledný zákon o registrovaném partnerství zůstal ovšem jen torzem a obsahově se téměř vůbec nepřekrýval s původními návrhy. Schválený zákon navíc obsahoval i evidentně (viz dále) protiústavní zákaz možnosti stát se osvojitelem dítěte za situace, kdy osoba vstoupí do registrovaného partnerství. V březnu roku 2009 ústavní právník Jan Wintr vypracoval dokument „Analýza české právní úpravy osvojení dítěte gayi, lesbami a bisexuálními lidmi ve světle práva Evropské unie a Evropské úmluvy o lidských právech a základních svobodách“ ze kterého jasně vyplynulo, že:
„[U]stanovení § 13 odst. 2 zákona o registrovaném partnerství, podle kterého registrovaný partner nesmí osvojit dítě, [je] ve zjevném rozporu s Evropskou úmluvou i s ústavním pořádkem České republiky, protože představuje zakázanou diskriminaci na základě sexuální orientace ve vztahu k právu na ochranu rodinného a soukromého života. Evropská úmluva je součástí ústavního pořádku České republiky a tedy i postačujícím důvodem pro zrušení § 13 odst. 2 zákona o registrovaném partnerství Ústavním soudem pro jeho rozpor s ústavním pořádkem.“
Na jediný další pokrok na poli postavení párů stejného pohlaví jsme si museli počkat téměř další dekádu, než všemi soudními instancemi prošlo soudní řízení, které tuto část zákona napadlo. Bylo tomu tedy až v roce 2016, kdy ústavní soud skutečně tuto část zákona o registrovaném partnerství odstranil. Od té doby však nedošlo k žádné další změně, k žádnému posunu, a to i navzdory skutečnosti, že se od roku 2018 aktivně rozběhla kampaň Jsme Fér usilující o zrovnoprávnění manželství a otevření této instituce i pro páry stejného pohlaví. O tři roky později v roce 2021, tedy 32 let po sametové revoluci, navzdory aktivní kampani a předložení zákona, který podpořila i vláda, bohužel zákon stihl projít jen prvním čtením a je zřejmé, že bude díky obstrukčním praktikám zkostnatělých zákonodárců přenechán až další politické reprezentaci. Až do nedávného zveřejnění společného volebního programu koalice Pirátů a Starostů byly práva a potřeby neheterosexuálních, trans a intersex (LGBTI+) lidí politiky přehlíženy.
Tuto dlouhodobou stagnaci však musíme srovnat s názorem veřejnosti, který je dlouhodobě významně pokrokovější v ohledu práv LGBTI+ lidí ve srovnání se zákonodárci. Zejména mladší ročníky, jejichž kontakt s LGBTI+ lidmi je intenzivnější a kteří nedospívali v socialismu, pak vykazují již jednoznačnou podporu nejen v otázce manželství pro všechny, ale i v otázkách práv trans a intersex lidí na sebeurčení a změnu osobních dokladů podle jejich skutečné genderové identity. Jak se zdá, česká politická reprezentace je spíše odrazem ustavivších se porevolučních politických struktur, jejichž demontáž je poněkud pomalejší, než mnozí očekávali.
Srovnání se zahraničím
Abychom tuto stagnaci mohli zhodnotit i v širším měřítku, je vhodné se podívat dále do Evropy. V níže zobrazeném grafu jsem se pokusil zobrazit dlouhodobé trendy, srovnat vývoj práv a postavení vybraných evropských zemí v ohledu hodnocení a pokroku zrovnoprávnění LGBTI+ lidí. Celý graf je založen na každoročním vyhodnocování místní právní situace, které je hodnoceno podle stejného klíče – výsledkem je pak každoroční bodové skóre (tzv. Rainbow index), který nabývá hodnoty od 0 do 100 %, přičemž 100 hypoteticky odpovídá plnému zrovnoprávnění LGBTI+ lidí ve společnosti. Jednotlivé státy tak získávají body například tím, že zavedou antidiskriminační legislativu, pokud uznají svazky osob stejného pohlaví, když umožní párům stejného pohlaví adopce atd. Výsledné skóre se tak časem přirozeně mění, stejně tak se ale mění i výpočet tohoto indexu a tak bodové skóre, které jednotlivé země v jednom časovém úseku získaly nemusí zůstávat stejné, v tomto ohledu je pak praktičtější sledovat i prosté pořadí států, k němuž se vyjádřím dále pod grafem.
Z grafu je patrné, že Česko mezi lety 2013 a 2021 setrvale klesá a mnohé země, které s naší pozicí dříve „sousedily“, od té doby urazily dlouhou cestu. V roce 2013 bylo například Irsko jen o jednu příčku před námi a Malta byla těsně za námi. Malá evropská země Malta pak od roku 2016 tento „žebříček“ vede a je možné říci, že je v integraci LGBTI+ lidí v Evropě nejdál. Již v roce 2014 nás ale předběhla i Albánie, dále pak i Řecko, Černá Hora a Gruzie. V roce 2015 poprvé i Švýcarsko, ale také Estonsko, které se v regionu možná inspirovalo pokrokem ve Finsku, se kterým má blízké vztahy. V letošním hodnocení mají vyšší skóre než Česko již i státy jako Gruzie nebo Severní Makedonie. A pokračovat bych mohl celou řadou dalších příkladů, ale než abych vyjmenovával všechny země, zmíním, že v roce 2013 bylo Česko v žebříčku všech evropských zemí 18. nejlepší, zatímco v roce 2021 se propadlo na 33. místo. Co dodat? Vláda a zákonodárci v Česku v ohledu práv LGBTI+ lidí dělají málo a nechávají se možná příliš často unést populistickými diskusemi a různými anketami na sociálních sítích, namísto toho, aby se odhodlali k další změně. Věřím, že aktuálně dokončovaná nová vládní strategie, na jejímž vzniku jsem se jako člen vládního Výboru pro sexuální menšiny podílel, má potenciál stagnující kurz Česka v ohledu postavení a situace LGBTI+ lidí změnit.
Brutální homofobní útoky, podobné tomu, o kterém jsme se dozvěděli díky odvaze Jakuba Starého a jeho partnera, se tak možná konečně stanou minulostí.