Dnes v ranních hodinách mě hluboce zarmoutila zpráva o úmrtí profesora Petra Dostála, který pro mě představoval jistě jednu z nejvýraznějších a nejdůležitějších osobností české humánní geografie.
Prof. Petr Dostál, M.A., Ph.D. byl absolventem tzv. Albertovské školy geografie Přírodovědecké fakulty na Univerzitě Karlově, působil ale také dvacet let v Nizozemsku na Univerzitě v Groningenu a Univerzitě v Amsterdamu, kam emigroval. V 90. letech minulého století se ale jako docent geografie vrátil opět do Česka a později již jako profesor opět na Albertově, ale také na New York University in Prague, Univerzita Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem a na Vysoké škole ekonomické, ovlivňoval životy celé řady studentů, včetně toho mého.
Ač se ve svém výzkumu věnoval zejména politické a regionální geografii, post-socialistickým prostorem, evropskou integrací, jeho rozhled zasahoval podstatně dále a jako skutečný humánní geograf dokázal pochopit komplexitu lidství a jeho vzájemnou interakci s místem, prostorem, hranicemi, regionem a měřítkem, jakožto s klíčovými elementy geografického myšlení, které jsou neodlučitelnou součástí teorie geografie, jíž nejen vyučoval, ale nesmazatelně i ovlivnil.
Já jsem se s profesorem Dostálem setkal až při svém doktorském studiu geografie na Albertově, kdy mi bylo vědeckou komisí doporučeno abych u prof. absolvoval předmět Teoretická geografie. V této době jsem profesora vůbec neznal, z doslechu jsem věděl, že je přísným a respektovaným kantorem. Naše první setkání mě ale velice mile překvapilo, nabídl mi u sebe v kanceláři místo u stolu a začal si se mnou povídat o tématu mého disertačního výzkumu a pro mě překvapivě o něj projevil velký zájem a nabídl mi přijetí a rozhled, které jsem jistě nečekal. Do naší konverzace pronikaly jeho zkušenosti z Nizozemska, ale i z jiných jeho profesních setkání a z jedné konzultace, ze které jsem si odnesl úkol prostudovat si deset vybraných knih, nad kterými se posléze u zkoušky pobavíme. Dodnes si pamatuji, jak probíhala moje zkouška, věděl jsem, že se budeme bavit například o Giddensově teorii strukturace, institucionální geografii nebo o jeho tak oblíbené časové geografii a skandinávské škole geografie, jíž reprezentoval Torsten Hägerstrand, geograf, kterého často citoval, podobně jako rád vyprávěl o kávě s geografkou Anne Buttimer. Asi po dvaceti minutách po našem setkání v jeho pracovně mu ale zazvonil telefon a někdo ho hned z kraje zřejmě rozrušil, protože se hned hlasitě ohradil: „proč mi tykáš?!“, při této pro mě dnes již úsměvné vzpomínce někdy z roku 2012 si však vzpomenu na ten pocit, kdy jsem asi dvacet minut trnul a říkal jsem si, že to dneska určitě nedám, protože pan profesor byl evidentně někým rozčílen. O to větším překvapením pro mě bylo, že se v závěru svého bezmála půlhodinového rozhovoru rozloučil, s tím, že tu má „zrovna nadaného studenta na zkoušce“, a tak už musí končit. V tento moment jsem si uvědomil, že moji práci a můj výzkum pan profesor nepovažoval za něco problematického, ale že to bylo i pro něj zajímavé. Z našich setkání se tak časem stala taková velmi neformální tradice, a tu a tam i po ukončení svého studia v roce 2015 na pana profesora přišel zaklepat a on mi vždy nabídl stoličku a mohli jsme si povídat o tom, proč je pro nás oba geografie důležitá.
Budete mi chybět pane profesore, nikdy nezapomenu. Otevřenost Vaší mysli a zkušenosti, které jste mi předal, žijí dál.
Foto: Dana Fialová