Reklama
 
Blog | Michal Pitoňák

O sexuálních orientacích a genderových identitách: a o tom proč je nepočítat

Když člověk vyrůstá v heteronormativní společnosti, tj. ve společnosti, kde je za jedinou normální sexualitu považována heterosexualita, a patří k této většině, pak jsou „pro něj“ / „pro ni“ sexuální orientace a genderová identita jaksi nevýznačné a většinou se jimi nezabývá. Heterosexuální lidé nemají většinou ani potřebu svou sexualitu pojmenovávat – chápou se „jednoduše normálně“. I z těchto důvodů je pojem „heterosexualita“ mladší než pojem „homosexualita“ nebo pojem „transgender“ starší než „cisgender“, u něhož by mě nepřekvapovalo, kdyby to bylo poprvé tady, kde se s ním setkáváte (všechny pojmy vysvětlím dále).  Podobně pak většina lidí nemá potřebu zabývat se tím, že by mohl existovat nějaký rozdíl mezi „biologickým pohlavím“ a genderem (dženderem), tedy „kulturním pohlavím“. Pokud zůstanu v nějaké normativní rovině, pak ohledně sexuality většina jaksi automaticky očekává, že pro „ni“ je tam někde nějaký „on“ a pro „něj“ je tam nějaká „ona“ – toto se učíme již od útlého věku prostřednictvím pohádek s princi a princeznami, (ne)políbenými žabami, mořskými pannami atd. Takto to možná také funguje pro onu většinu, čím dál tím je ale jasnější, že to tak nefunguje pro všechny a že svět není takto dvoubarevný. Při úvahách o rozmanitosti sexuality nesmíme zapomínat ani na fakt, že v reálu je i heterosexuální svět velmi rozmanitý a pestrý, přičemž i tato jeho pestrost je něco, co se historicky a kulturně značně vyvíjelo a stále vyvíjí.

V tomto příspěvku si ale kladu za cíl vnést trochu světla do našeho povědomí o rozmanitosti těch z nás, kteří nejsou heterosexuální (jsou tedy neheterosexuální – např. L – lesby, G – gayové, B – bisexuální lidé) a/nebo se svou rozmanitostí vymykají kategoriím muž a žena (např. T – trans nebo I – intersex lidé). Často se pak můžete setkat se zkratkou LGBTI+ nebo nějakou její variantou (LGB+, LGBT+ atd.). Na základě svých dosavadních zkušeností, sdílím několik postřehů v bodech:

1) Můžeme sexuální orientaci na druhých poznat?

Sexuální orientace není na lidech jakkoliv poznat, a to i navzdory rozšířeným stereotypům. Lidé ji na druhých lidech proto nepoznají. Je to také klíčový důvod, proč ji lze před druhými skrývat, a rovněž podstata toho, proč společnost může tuto oblast lidské rozmanitosti, na rozdíl od etnické rozmanitosti a barvy pleti, přehlížet, tabuizovat nebo cenzurovat. Tyto skutečnosti stojí také v pozadí potřeby gayů, leseb, bisexuálních lidí či osob, které je ve společnosti přijímají s otevřeností, užívat různých symbolů (např. duhové vlajky) k tomu, aby například v některých místech nebo při některých událostech (jako je například Prague Pride) rozeznatelně signalizovali svou podporu a přátelský postoj k lidské sexuální a genderové rozmanitosti. Viditelné signalizování této přátelskosti vůči lidem, kteří nejsou heterosexuální, je pak také jedním ze způsobů, jakými můžeme u neheterosexuálních a trans osob usnadnit tzv. coming out.

2) Co je to coming out? A proč jím neprocházejí i heterosexuální lidé?

Coming out by se dal definovat jako proces přijetí vlastní sexuální či genderové odlišnosti od heterosexuální normy.  Uvažování nad kulturní normou, která v rámci heteronormativního nastavení společnosti automaticky od každého očekává heterosexualitu, je pro pochopení coming outu zcela klíčové – ve všech pohádkách a ve většině filmů vidíme pořád dokola jen jedinou verzi lidského sexuálního soužití, a tak dochází k naprostému přehlížení a upozadění skutečnosti, že „všichni to takto nemají“. Důsledkem této kulturní normy je téměř univerzální očekávání, že všichni, kdo dospívají, budou heterosexuální – nenaplnění tohoto očekávání (tedy např., že pocity, které on*a začne vnímat, budou v rozporu s tím, co by „měl*a“ pociťovat), jež je hluboce zvnitřněné i samotnými LGBTI+ dětmi, u nich pak v průběhu sexuálního dospívání zakládá vnitřní konflikt, který příslušná osoba s větší či menší lehkostí (dle intenzity této normy v rámci rodinného a společenského prostředí, ve kterém dítě vyrůstá) v průběhu tzv. vnitřního coming outu překonává. Vyrovnání se s vlastní odlišností a adaptace na heteronormativní prostředí je pak často dlouhým (pro některé i mnohaletým) procesem, jehož součástí je i první oznámení vlastní sexuální či genderové rozmanitosti druhé osobě či různým kolektivům (rodině, lidem v práci, spolužákům a spolužačkám atd.), tento proces pak často nazýváme jako vnější coming out. Většina lidí ale coming outem neprochází, neboť je jejich sexuální orientace nebo genderová identita v souladu s heteronormativním očekáváním, a jejich pozice je tak ve společnosti, byť většinou neuvědoměle, privilegovaná a bezproblémová.

3) Kolik je neheterosexuálních lidí?

V každé lidské společnosti je asi 5–10 % osob, které nejsou heterosexuální, a toto číslo se odvíjí podle toho, jak sexuální orientaci měříme. Záleží na tom, zda nás zajímá pociťovaná přitažlivost ke druhým, sexuální chování za nějaké poslední období (např. 1, 2, 5 let) nebo sexuální sebeidentifikace. Přičemž platí, že větší podíl osob pociťuje přitažlivost ke stejnému pohlaví, méně na základě této přitažlivosti dále i jedná a ještě méně lidí tuto svou rozmanitost začlení do jedné ze svých životních identit a označí se např. jako lesba nebo gay. V mnohých společnostech, kde je stejnopohlavní sexualita trestána nebo kde jsou informace o ní cenzurovány (např. jako za socialismu nebo v současném Rusku a aktuálně opět i v Maďarsku) pak pochopitelně klesá i ochota neheterosexuálních lidí se ke své odlišné sexuální orientaci hlásit. S rostoucí svobodou a demokratičností společnosti pak naopak ochota lidí svou rozmanitost projevovat a neskrývat stoupá.

4) Dá se sexualita změnit?

Sexuální orientace, tj. pociťovaná přitažlivost k druhým osobám, jakožto založení člověka, je neměnná a celoživotní. V současnosti je již možné jakékoliv pokusy o změnu sexuální orientace odsoudit jako neetickéškodlivé a trestuhodné (více zde). V závislosti na místních zákonech a společnosti ale mohou/musejí lidé svou sexualitu potlačovat, a proto se v souladu se svou orientací nemusejí sexuálně chovat (např. ve státech, kde je trestána, nebo v náboženských komunitách, kde je považována za hříšnou, atd.), přičemž cenzura, kterou si mnozí pamatují např. z období socialismu, může zabránit tomu, aby svou rozmanitost dokázali lidé vhodně pojmenovat – identifikovat se např. jako lesba, gay nebo pansexuální osoba. Sebeidentifikaci tak lidé mohou v průběhu života změnit. Mnozí lidé proto například mohou po určitém období, které prožili ve striktním nebo nepřijímajícím prostředí, opustit od předchozích nefunkčních vztahů s osobou opačného pohlaví a „zjistit, že jsou neheterosexuální až později“. Za zmínku stojí, že za socialismu byla některými sexuology a sexuoložkami doporučována tzv. „heterosexuální adaptace“, což byla psychiatricky (sexuologicky) moderovaná snaha o soužití s osobou opačného pohlaví. Protože na některé osoby působí tak enormní sociální heteronormativní tlak, mohou podléhat přesvědčení, že si přejí svou sexualitu změnit sami a/nebo ji dlouhodobě potlačovat. Sexuální orientaci ale změnit nelze, přičemž i potlačování vlastní sexuality může vést k psychickým problémům.

5) Co je to gender (džendr)?

Genderová identita (neboli tzv. kulturní pohlaví) se pojí s vlastním sebeurčením příslušné osoby a sociálními rolemi, se kterými se příslušná osoba identifikuje. Navzdory faktu, že pojem gender (džendr) není český, nemusíme tento koncept vnímat jako cizí, neboť jen pojmenovává fenomén, který je realitou každého z nás. Genderová identita některých lidí nemusí souviset, nebo být v souladu, s biologickým pohlavím a kulturními rolemi, které historicky opředly zejména dvě dominantní pohlaví – ženy a muže. Většina lidí ani o svém genderu neuvažuje, protože jej mají v souladu se svým biologickým pohlavím – gender a pohlaví tak mají „na stejné straně“ (v řečtině cis = na stejné straně), a pokud bychom chtěli být zcela přesní, hovořili bychom o cis-mužích anebo cis-ženách. Menšina lidí ale nežije v souladu s pohlavní identitou, která jim byla právně zapsána po narození na základě lékařského vyšetření, a jejich pociťovaná genderová identita se od jejich úřední pohlavní identity liší, jinými slovy, jejich genderová identita se nenachází na stejné straně (z řečtiny trans = na opačné straně) jako pohlaví, které jim bylo určeno jinou osobou po narození. Hovořit pak můžeme o trans-ženách a trans-mužích, kteří prošli*y procesem tranzice, tedy změnou své úřední pohlavní identity za účelem její harmonizace s jejich pociťovaným reálným genderovým sebeurčením. Mnozí lidé ale nedokážou fungovat a existovat v mantinelech dvou pohlaví a souvisejících ženských (femininních) a mužských (maskulinních) genderových rolí a vymykají se této dvojitosti (binaritě) – v těchto případech pak hovoříme o nebinárních lidech nebo o lidech bez genderu (agender) nebo o lidech s tekutým genderem (genderfluid) či lidech s mnohačetným genderem (polygender) atd. Jistě se časem vynoří další pojmenování, která se budou pokoušet držet krok se stále rostoucí rozmanitostí lidí, kteří se nechtějí striktně vymezovat v rámci, pro některé, svazujících a nesvobodných genderových rolí. Z tohoto důvodu rovněž roste poptávka po rozvoji českého jazyka, aby umožnil lidem, kteří nejsou ani ženami, ani muži, o sobě hovořit nebinárním rodem. K tomuto problému jsem před časem publikoval příspěvek.

Navzdory faktu, že genderová identita bývá často prezentována/komunikována druhým ve formě různých stylů oblékání, úpravy vlasů, sociálních rolí a dovedností, forem chování atd., které na základě místně specifických forem kulturních norem „většina lidí“ přisuzuje buď mužům, nebo ženám, není genderová identita rovněž jednoznačně viditelná, a sebeurčení osob či jejich sebe-prezentace se nemusí shodovat s interpretací na straně druhých

6) Kolik je tedy různých pohlaví, genderů?

V prvé řadě je zapotřebí si říct, že je naprosto v pořádku, pokud je všechny neznáme, a také, že je pravděpodobně nikdy všechny znát nebudeme, protože by to mohl být v podstatě úkol s nadsázkou ne nepodobný snaze poznat všechny lidi. Počet sexuálních orientací a genderových identit proto není vhodné jakkoliv počítat, a to i navzdory tomu, že je tak populární se o to pokoušet – 64 nebo 392?

Na základě našeho stále většího porozumění fenoménům jako sexuální orientace, genderová identita, etnicita atd. můžeme říci, že příroda jednoduše nefunguje v nulách a jedničkách (0/1) a nepůsobí ve formě nespojitých, ostře oddělených kategorií, které by bylo možné nějak jednoduše pojmenovat nebo definovat. Podobně jako je těžké najít v duze přesné místo, kde červená přestává být červenou a stává se oranžovou, ani sexuální orientaci, genderovou identitu či etnicitu není možné striktně kategorizovat. Sexuální orientaci i genderovou identitu je tedy vhodné vnímat jako fenomény spojité (koneckonců stejně jako vlnové délky světla), které existují v určitém kontinuu a toto kontinuum není dvojrozměrné – ale vícerozměrné, přičemž první dvě osy – sexuální (přitahován*a muži – přitahován*a ženami) a genderové identity (femininní – maskulinní) se ještě prolínají s dalšími osami rozmanitosti – míra potřeby navazovat romantické vztahy (žádná – vysoká), míra sexuální touhy (žádná potřeba sexu – vysoká potřeba sexu) atd. Již první dvě osy dávají vzniknout kategoriím jako bisexualitanebinární identita nebo pansexualita (na rozdíl od bisexuality neuvažují pansexuální lidé  ohledně genderu binárně), další osy pak přidávají kategorie jako aromantik (bez potřeby romantických vztahů) nebo asexuální osoba (bez potřeby sexuálních styků, kontaktů). Skutečnost, že ani biologické pohlaví není ostře ohraničené na ženu a muže (více zde), pak vedla k porozumění existenci tzv. intersexuálních lidí, kteří by často uvítali možnost tzv. třetího pohlaví. Intersexuální lidé se i z pohledu biologických – pohlavních orgánů, genetické informace atd. vyznačují nejednoznačnou či neurčitelnou úředně-pohlavní identitou. Protože ale podle současných zákonů musíte být buď „muž“, nebo „žena“, dochází často k lékařským zákrokům a intervencím, které mohou vést k nesprávným rozhodnutím a potenciálně nežádoucím lékařským zákrokům.

 

Počítání sexuálních orientací a genderových identit je proto zavádějící, a všechna pojmenování a termíny proto musíme vnímat jako množiny či skupiny s určitými, a ne zcela přesnými souřadnicemi v jinak velmi složitém a komplexním přírodním systému, se kterým věda i jazyk navždy zřejmě budou hrát nerovnou hru a nacházet se tak v závěsu za skutečnou realitou každého z nás.

 

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama