Dne 29. dubna 2021 v Poslanecké sněmovně pokračovalo první čtení novely zákona, které po celých 1052 dnech od svého předložení mělo za cíl umožnit vstupovat do manželství i párům stejného pohlaví. Příspěvky našich zákonodárců, které jsme měli možnost vyslechnout jsou pro mě ale odrazem z historického a kulturního hlediska asi pochopitelného, byť dnes již neobhajitelného odporu ke zrovnoprávnění a plnému přijetí a integraci neheterosexuálních lidí (homosexuálních, bisexuálních, pansexuálních atd.) a jimi tvořených svazků i rodin do naší společnosti. Jakékoliv vyloučení, jakákoliv speciální škatulka, pojmenování apod. vyčleňující jednu skupinu na základě nějakého jejího rysu (např. sexuální orientace, barvy pleti, náboženského vyznání) je za situace, kdy na takovém vyčleňování stavíme nějakou nerovnost (např. přístup k adopcím, společnému zdanění, slučování rodin na základě sňatečné příbuzenskosti – švagr, tchýně, apod.) možno nazývat stigmatizací.
Situaci, při které dominantní skupina ve společnosti – a nyní mám na mysli heterosexuální osoby – odmítá „přijetí do klubu“ – a nyní mám na mysli zpřístupnění institutu manželství i pro páry stejného pohlaví – jde dnes již mimo rovinu věcné diskuse. Když se podíváme na realitu v zemích na západ od nás, je to již běžná praxe a od doby, kdy takový institut zavedlo poprvé Nizozemsko uplynulo více než 20 let. V rovině odborné diskuse nepředstavuje manželství pro páry stejného pohlaví problém. Pokud jde ale o rovinu afektivní, pak se patrně pojí s otázkou společenských a kulturních „privilegií“ heterosexuálních párů, které jsou ve společnosti často vnímány zejména jako reprodukční jednotky, proto rovněž mladé ženy vnímají často tlak na to aby si našly partnery a aby měly děti, jednoduše, aby mladí zakládali rodiny. Toto vše se ale s proměnou a stále se zrychlující společností mění a rozmanitost s jakou lidé chtějí nebo mohou žít své životy tomu také odpovídá – mnozí se rozvádějí, někteří žijí single, další odmítají do manželství vstupovat atd. Klíčové ale je, že heterosexuální lidé mají možnost volby – pokud chtějí, mají možnost se vzít, ale pokud nechtějí, nemusejí. Většina rovněž vždy zůstane většinou, podobně pak zůstane faktem, že muž a žena mají společně nejlepší předpoklady pro vzájemnou reprodukci – pokud jsou tedy oba plodní a mají zájem spolu děti zplodit. Připomeňme ale, že plodný není pár, ale jednotlivec, přičemž když v páru není plodný jeden, je neplodný celý pár. Společný zájem plodit děti ale není a nesmí být podmínkou pro uzavření manželství a s tímto institutem fakticky nesouvisí. Je samozřejmě pravda, že pro značnou část společnosti, symbolicky, manželství znamená i optimální prostředí pro rodinu. Optimální prostředí pro rodinu ale poskytuje i pár stejného pohlaví, byť jeho cesta k dítěti může být složitější. V lesbickém páru je situace v podstatě snadná, lesbické či bisexuální ženy se mohou stát snadněji matkami v porovnání s gayi nebo bisexuálními muži, kteří děti sice zplodit mohou, ale obvyklejší je cesta k jejich rodičovství skrze institut osvojení (adopce) a ve vzácných, byť hojně medializovaných případech skrze cestu náhradního mateřství (surogace). Byť by otázka plodnosti neměla souviset s otázkami o manželství, nezapomínejme na to, že neheterosexuální člověk – např. gay nebo lesba – nejsou neplodní lidé, jak mnohdy (a také v aktuální diskusi o manželství pro páry stejného pohlaví) slýcháme. Manželství, ale není institut určený k plození dětí, jak se často dozvídáme z podobných diskusí, je statusovou a společenskou identitou, které dosáhneme potom co absolvujeme přechodový rituál, který prakticky ve všech kulturách nazýváme svatbou – po tomto přechodovém rituálu dojde ke spojení rodin – ke vzniku příbuzenskosti – a všem lidem v okolí je symbolicky komunikován klíčový signál tj. již nejsem volný/volná + chceme si být věrní + máme se rádi + asi vás to nemusí v budoucnu překvapit, ale není to úplně slušné očekávat či na to tlačit, že budeme chtít zakládat rodinu. Někdy se mi zdá, že diskutující hovoří spíše v idealistické rovině o formách „rodičovství“ nežli o „manželství“. Manželství, ale vytváří snazší základ pro uznání rodičovství. Snahy odpůrců zabránit uznání manželství i pro páry stejného pohlaví tak nelze fakticky odpojit od snahy o regulování jejich možností reprodukce a rozvíjení stabilního a soukromého rodinného života neheterosexuálních lidí. Lesbická žena může být matkou, ale pouze svého dítěte, její partnerka se automaticky bez institutu manželství nestává sociální matkou dítěte partnerky a její dítě, které fakticky vychovává tak nemá, z hlediska práva, ke své druhé – byť sociální, nebiologické – matce právní vztah. Podobně pak dva gayové, kteří mají zájem o osvojení dítěte nemohou dítě osvojit jako pár. Z hlediska práva aktuálně ale jednomu registrovanému partnerovi nesmí české právo od roku 2016 odpírat právo na to být posouzen jako osvojitel dítěte (ačkoliv celým procesem osvojení procházejí stejně oba jako pár):
V usnesení z roku 2016 Ústavní soud dospěl k závěru, že:
„[N]apadené zákonné ustanovení odporuje právu na lidskou důstojnost. Pokud je totiž založeno na tom, že z určitého práva vylučuje určitou skupinu osob jen proto, že se rozhodly uzavřít registrované partnerství, činí z nich de facto jakési osoby „druhého řádu“ a dává jim bezdůvodně určité stigma, které evokuje představu o jejich méněcennosti, zásadní odlišnosti od ostatních a zřejmě i o neschopnosti se – oproti osobám jiným – náležitě postarat o děti. Ústavní soud proto uzavírá, že napadeným zákonným ustanovením, kterým byla jedna skupina osob (registrovaní partneři) zcela nedůvodně vyloučena z možnosti osvojení dětí, dochází ve svých důsledcích k zásahu do jejich lidské důstojnosti a též k porušení jejich práva na ochranu soukromého života.“
(Ústavní Soud, 2016 Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí)
Manželství je tak jistě důležitým institutem, který v mnohém lidem usnadňuje a respektuje jejich fungování z hlediska rodinného života. S tím se ale pojí celá řada různých zvýhodnění (daňová, atd.), značnou a neodmyslitelnou roli ale hraje rovina symbolická, která je umocněna a potvrzena tím, že existuje příslušný institut manželství, který jej právně potvrzuje a v praktické rovině pojmenovává. Je to tak jednoduše symbolicky srozumitelný institut, že je srozumitelný lidem napříč kulturami a generacemi – i malé děti hned celému symboličnu rozumí. Jednotné a stejné pojmenování tohoto institutu pak hraje klíčovou roli, víme to dobře a už z podstaty potřeby respektovat různost nepojmenováváme jinak sňatky civilní a náboženské, sňatky mezi lidmi různých vyznání, různých etnik a neměli bychom nadále vylučovat ani sňatky párů stejného pohlaví. To proč je to důležité jsem psal již zde. Je to realita, která se navíc prosadila již ve většině vyspělých zemí – na západ od nás je obraz jasný – nikde tento institut nedostal pro páry stejného pohlaví jiné jméno – dřívější registrovaná partnerství se přitom buď rovnou zrušila nebo se otevřela i heterosexuálním párům, protože jinak zjevně stigmatizovala a vylučovala lidi na základě jejich sexuality (zde například stanovisko rakouského ústavního soudu). Opravdu bych proto tuto diskusi opustil a naopak bych všem, zejména konzervativním zákonodárcům doporučil zvážení myšlenky, že otevření institutu manželství pro všechny, je otázkou novelizace tohoto institutu, který velebí zejména zájem lidí žít v monogamních a dlouhotrvající svazcích, které navázali z důvodu vzájemné lásky.
Mapa dostupná v interaktivní verzi na https://www.queergeography.cz/sexualni-obcanstvi/pravni-postaveni-ne-heterosexualnich-lidi-ve-svete
Možná vám to některým nejde snadno přes jazyk, ale sám žiju se svým mužem již přes 13 let a nebudu se vás ptát, zda ho tak mohu nazývat. Vzali jsme se a nebudu se vás ptát, zda mohu říci „vzali jsme se“ a ne registrovali jsme se, na zámku. Měli jsme krásnou svatbu a nebudu se vás ptát, zda mohu říct „svatba“ a ne „prohlášení o registraci.“ Měli jsme přítomné dva svědky, byť české právo nám je nedovolovalo a splnili pro nás tedy jen určitou symbolickou roli, děkuji oběma, bylo to krásné. Paní oddávající z matričního úřadu jsme museli zaplatit taxi asi 130 km, a bylo to jen o její benevolenci a laskavosti (moc děkujeme!), zda souhlasila. Neměli jsme možnost se vzít na jakékoliv matrice, právo nám dovoluje jen 14 krajských úřadů, zámek by nám byl jinak zapovězen (a zámek našeho prvního výběru také byl). Společné příjmení jsme si vybrat také automaticky nemohli a museli jsme o něj posléze žádat a zaplatit si příslušný poplatek. Můj bratr se nestal švagrem mého muže, setra a bratr mého muže, nejsou moje švagrová a můj švagr,… i o tom je pro mě zákon o manželství pro všechny.
Naši zákonodárci nyní konečně po více než třech letech alespoň dokončili první čtení této novely, mají tak šanci učinit naší zemi o kus rovnoprávnější. Zvládli to jinde, věřím, že to zvládneme i v naší zemi. Manželství pro páry stejného pohlaví nikomu neublíží, ale mnohým z nás pomůže.
Fotografie z naší svatby